Historie Žermanic sahá k roku 1450, kdy se ves v listinách píše jako Zilmanicze. Obec patřila nejdřív k hornobludovickému statku, později k frýdeckému panství a v 19. století byla dokonce spravovaná společně s Horními Bludovicemi. Dějiny obce určil selský statek č. p. 3 s lihovarem a hostincem, do kterého chodil i Petr Bezruč, a ve 20. století stavba Žermanické přehrady. Mezi lety 1985 a 1990 byly Žermanice dokonce částí obce Lučina.
Od Zilmanic k Žermanicím
Nejstarší dochovaný písemný záznam o obci je z roku 1450, kdy se ves nazývala Zilmanicze; další doložené tvary jsou Zylmanice (1483), Zilmanicz (1490) a Žylmanice (1550). Podle slovníku místních jmen Hosáka a Šrámka je české Žilmanice nejspíš úpravou německého Selmannsdorf, kde slovo selmann označovalo úředního sluhu a prostředníka při právních jednáních. Podoba Žermanice je doložená až od 17. století. Německy se obec psala Schermanitz.
Majitelé obce
Od roku 1461 patřily Žermanice Janu Huntovi z Kornic, majiteli hornobludovického statku, který je v roce 1483 postoupil svým dvěma synům. Později obec koupil Jan Trnka z Ratibořan, tehdejší držitel frýdeckého panství, a daroval ji městu do správy a dědičnosti. Tím se Žermanice vymanily z hornobludovického statku a staly se obcí frýdeckého panství. Podle databáze ministerstva pro místní rozvoj se objevuje i rok první zmínky 1461, jde ale nejspíš o záměnu s tímto předáním.
Statek č. 3 a rod Vitásků
Největší usedlostí v obci byl statek č. p. 3, jediný, který se nikdy nedělil. Hospodařil na něm rod Vitásků. Jan Kajetán Vitásek (1822 až 1893) byl v letech 1864 až 1870 starostou Horních Bludovic a Žermanic, jeho syn Jan Vincenc Vitásek hospodařil od roku 1874 a starostou zůstal třicet let až do smrti v roce 1911. Držel licenci na lihovar v suterénu hospodářské budovy, kde je dnes restaurace, a na hostinec v obytném domě, kde jednala obecní rada. Prodával vlastní pálenku zvanou vitaskula. Seriál o rodu vychází v obecním zpravodaji.
Škola, pošta a silnice
Až do roku 1848 chodily žermanické děti pěšky do školy v Bruzovicích. Pak v obci vznikla soukromá, takzvaně pokoutní škola v pronajaté dřevěné budově o dvou místnostech u dnešního obecního úřadu; chodily do ní i děti z Dolních Soběšovic, Pitrova a Špluchova, dohromady až 66 žáků. Zděnou školní budovu uvádí obecní web k roku 1875, zpravodaj k roku 1876. Poštovna vznikla 1. prosince 1901, prvním poštmistrem byl Mořic Vitásek. Okresní silnice byla vybudována až v roce 1929 a rok nato začala jezdit autobusová linka do Frýdku.
Spolky a hospodářství
V roce 1898 zahájil v obci činnost spolek Reiffaisenka, jehož prvním starostou byl Jan Vitásek a který měl význam i pro Bruzovice, Horní Bludovice a Soběšovice. Od roku 1908 fungovalo na statku jednatelství britské pojišťovny. Na začátku 20. století bylo v Žermanicích dvanáct statků, dva mlýny, pila, kamenolom, dva obchody, hostinec a lihovar. Rolnický lihovar u Vitáskovy usedlosti pracoval v letech 1880 až 1937. Sbor dobrovolných hasičů byl založen v roce 1924.
Přehrada změnila okolí
Stavba Žermanické přehrady začala v březnu 1951 a trvalý provoz byl zahájen v roce 1957. Zatopila historické centrum sousedních Soběšovic včetně kostela se hřbitovem, školy a tří mlýnů. Na levém břehu vznikla 8. ledna 1956 nová obec Lučina; původní návrh počítal s tím, že se levobřežní části rozdělí mezi Horní Domaslavice, Pazdernu a Žermanice, obyvatelé ale prosadili samostatnou obec. Hráz i těžební jáma po těšínitu, dnešní Žermanický lom, zůstaly na katastru Žermanic. Podrobnosti přináší článek o hrázi Žermanické přehrady.
Samostatnost a ztráta samostatnosti
Podle historického lexikonu obcí byly Žermanice v letech 1869 až 1880 osadou Horních Bludovic v tehdejším okrese Těšín, od roku 1890 samostatnou obcí. V letech 1985 až 1990 byly částí obce Lučina a samostatnost získaly zpět 1. března 1990. Obec sama uvádí, že vznikla dnem voleb do obecního zastupitelstva v roce 1990. Vlastní znak a vlajku obci udělil předseda Poslanecké sněmovny 31. května 2005. Sousední obec popisuje článek o historii Lučiny.
Rodáci a Petr Bezruč
V Žermanicích se narodil kněz Jan Ježíšek (1844 až 1897), nejstarší z dvanácti dětí místního fojta, kazatel, včelař a hospodářský pracovník, který vypěstoval odrůdu brambor zvanou ježiščoky a jemuž Petr Bezruč věnoval báseň Domaslovice. Dále národopisný pracovník a kronikář Jan Skarka (1895) a archivář Isidor Valošek (1919 až 1991), autor monografie Žermanice za feudalismu z roku 1958. Petr Bezruč jako místecký poštovní úředník chodil do Vitáskovy hospody a napsal báseň Žermanice, podle zpravodaje věnovanou Maryčce, sestřenici Hanky Ježíškové.
Co z historie v obci zbylo
V Žermanicích není žádná zapsaná kulturní památka, v Ústředním seznamu kulturních památek obec nefiguruje. Dochovala se kaple Narození Panny Marie z let 1843 až 1848, kterou obec v roce 2015 opravila, a pískovcový kříž, restaurovaný v roce 2025 z krajského programu na obnovu venkovských prvků. Zámek ani tvrz v obci nikdy nebyly; tvrziště je v sousedních Bruzovicích a zámek v Horních Domaslavicích. Kapli popisuje článek o kapli Narození Panny Marie.
Časté dotazy
Kdy jsou Žermanice poprvé zmíněny?
V roce 1450, tehdy jako Zilmanicze.
Odkud pochází jméno obce?
Podle slovníku místních jmen z německého Selmannsdorf; podoba Žermanice je doložená od 17. století.
Byly Žermanice někdy součástí jiné obce?
Ano, v letech 1869 až 1880 byly osadou Horních Bludovic a v letech 1985 až 1990 částí obce Lučina.
Je v Žermanicích zámek nebo tvrz?
Ne, zámek je v Horních Domaslavicích a tvrziště v Bruzovicích.
Kdo se v Žermanicích narodil?
Kněz Jan Ježíšek, kronikář Jan Skarka a archivář Isidor Valošek, autor knihy Žermanice za feudalismu.
Napsal Petr Bezruč báseň o Žermanicích?
Ano, báseň Žermanice; jako poštovní úředník z Místku chodil do zdejší Vitáskovy hospody.
Kam dál
Celou obec představuje průvodce Žermanicemi, dnešní podobu obce článek o obyvatelích Žermanic a stavbu přehrady článek o stavbě Žermanické přehrady.
Aktualizováno: 12. 9. 2026
Zdroje: obec Žermanice, web obeczermanice.cz (Historie obce); Žermanický zpravodaj 2/2025 a 4/2025, seriál Historie Vitáskova rodu na statku č. 3 v Žermanicích (Daniela Šebestová); Historický lexikon obcí ČR (ČSÚ); Hosák a Šrámek, Místní jména na Moravě a ve Slezsku II (1980); Ústřední seznam kulturních památek, Geoportál NPÚ; biografické záznamy o Janu Ježíškovi a Isidoru Valoškovi. Ověřeno 12. 9. 2026.
